Zpřístupňování fotografií na internetu ve vztahu k právům autora

Soudní dvůr Evropské unie (“SDEU”) nedávno ve věci Land Nordrhein-Westfalen v. Dirk Renckhoff [1] řešil situaci, zda převzetí fotografie z internetové stránky, na které byla fotografie umístěna se souhlasem autora, a její následné zpřístupnění na jiné stránce bez souhlasu autora, představuje sdělování díla nové veřejnosti, k němuž je zapotřebí souhlasu autora.

Skutkové okolnosti

Žákyně ze spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko objevila na internetových stránkách o cestování fotografii Dirka Renckhoffa (profesionálního fotografa), zachycující španělské město Córdoba, a použila ji ve své školní práci. Následně byla práce i s fotografií umístěna na internetové stránky školy. S tímto postupem však fotograf nesouhlasil, protože k umístění fotografie na internetové stránky školy nedal souhlas. Tím mělo dojít k porušení jeho autorských práv. Autor se proto žalobou domáhal zákazu dalšího sdělování fotografie veřejnosti a žádal i náhradu škody.

Předběžná otázka

V následném soudním sporu se německý Spolkový soudní dvůr obrátil na SDEU s předběžnou otázkou, jejíž podstatou bylo, zda stažením fotografie z internetové stránky a jejím umístěním na nové stránce došlo k jejímu opakovanému zpřístupnění veřejnosti. Otázka tak směřovala k výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (“Směrnice”), který uvádí, že členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

Nová veřejnost

Podstatným se v uvedené věci ukázal pojem tzv. nové veřejnosti, který se objevuje v řadě rozhodnutí SDEU týkajících se problematiky publikace děl. Pojem nové veřejnosti není pouze teoretický, ale má konkrétní dopady v aplikační praxi, neboť […] pomocí konceptu „nové veřejnosti“ lze totiž dospět k závěru, že v daném případě dochází k užití díla, ke kterému je vyžadován zvláštní souhlas autora, jelikož dílo je sdělováno veřejnosti, s níž autor při udělení původního souhlasu „nepočítal“. Takové užití nicméně zakládá nové právo autora k licencování užití jeho díla.[2]

Aby totiž podle Směrnice a souvisejícího ustáleného výkladu SDEU mohlo být „druhotné“ sdělování díla (jako v tomto případě, kdy došlo ke stažení fotografie z původních stránek a jejímu umístění na nové stránky) kvalifikováno jako sdělování veřejnosti, se kterým se pojí výše uvedená práva autora udělit k takovému sdělování svolení nebo takové sdělování zakázat podle čl. 3 odst. 1 Směrnice, musí takovým postupem dojít ke zpřístupnění díla nové veřejnosti, tedy takové množině osob, kterou autor nebral v potaz, když udílel svolení k prvotnímu sdělení svého díla veřejnosti.[3]

Posouzení případu SDEU

Generální advokát ve svém stanovisku došel k závěru [4], že původním zveřejněním fotografie na internetových stránkách i jejím následným nahráním na školní internetové stránky došlo ke zpřístupnění fotografie jakémukoli uživateli internetu bez omezení, přičemž toto společenství uživatelů internetu považoval za jedinou (identickou) veřejnost. Generální advokát vycházel z předpokladu, že osoby, které přistupovaly na internetové stránky školy, mohly stejně tak bez velkých obtíží navštívit internetové stránky, na nichž byla fotografie původně zveřejněna, a že tedy obecná internetová veřejnost je v tomto případě totožná (jediná), ať už navštěvuje školní nebo původní internetové stránky. Ve výsledku tedy generální advokát, i z důvodu absence prvku nové veřejnosti, nepovažoval postup školy za zpřístupňování fotografie veřejnosti.[5]

SDEU však zaujal naprosto opačný postoj. Nejprve připomněl, že z čl. 3 odst. 1 Směrnice vyplývá, že mimo výjimek a omezení, se kterými Směrnice počítá, musí být každé užití díla třetí osobou bez předchozího svolení autora považováno za porušení jeho práv. Autoři pak mají právo zasáhnout vůči případným uživatelům svých děl a sdělení děl veřejnosti jim zakázat. Uvedené právo autorů by však podle SDEU bylo fakticky bez účinku, pokud by zpřístupnění díla na internetových stránkách poté, co bylo původně zveřejněno na jiných internetových stránkách se svolením autora, nebylo považováno za sdělování nové veřejnosti. [6] Uvedené by znamenalo, že po případném odvolání souhlasu vůči původním stránkám by se už autoři neměli jak domoci stažení díla z dalších stránek. S ohledem na uvedené SDEU dovodil, že zpřístupnění díla chráněného autorským právem na jiných internetových stránkách, než jsou stránky, na kterých došlo k prvotnímu sdělení se svolením nositele autorského práva, musí být […] kvalifikováno jako zpřístupnění takového díla nové veřejnosti. [7]

Odkazy

Zajímavou součást rozsudku SDEU tvoří body ve vztahu k používání odkazů. Zatímco hypertextové odkazy na legálně zpřístupněná díla považuje SDEU za přispívající k řádnému fungování internetu a nepovažuje je za sdělování nové veřejnosti, zpřístupnění díla online na internetových stránkách bez svolení autora, které bylo předtím legálně zveřejněno na jiných internetových stránkách, k řádnému fungování internetu nepřispívá a jedná se o sdělování, ke kterému je třeba nového souhlasu autora. [8] Rozdíl je také v tom, že v případě hypertextového odkazu má autor možnost zabránit dalšímu zpřístupňování díla, protože stažením z původních stránek (odvoláním souhlasu) se odkazy stanou nefunkční. V případě vložení celého díla na nové stránky autor tuto možnost kontroly nemá.

Závěr

Ačkoli zcela souhlasím s východiskem, že v současné době informačních technologií je třeba poskytovat autorům dostatečnou úroveň ochrany, neshledávám zcela přiléhavou argumentaci o tom, že převzetí díla z veřejně dostupných internetových stránek a jeho zveřejnění na nových internetových stránkách lze považovat za zpřístupňování nové veřejnosti. I když cíl a snad i výchovný záměr rozsudku jsou zřejmé (nelze jen tak bez souhlasu přebírat a zpřístupňovat cizí díla), a obecně začíná být rozsudek veřejností chápán jako zásadní nebo přelomový [9], ve chvíli, kdy je dílo bez omezení zpřístupněno na internetových stránkách, musí podle mého názoru autor realisticky počítat s tím, že k dílu může přistupovat jakýkoli uživatel internetu, což vyčerpává možnost „objevení“ nových uživatelů. Na základě členění uživatelů internetu na „starou“ a „novou“ veřejnost podle klíče, kterým mají být uživatelé konkrétní internetové stránky, při vědomí, že jakýkoli uživatel může přistupovat na jakékoli veřejně dostupné stránky, si lze jen stěží představit dovozování závěru, zda autor při udělování souhlasu se zpřístupněním díla s uživateli té které internetové stránky počítal nebo nepočítal.

Mgr. David Šupej

Obrázek - Attribution: Mahir Uysal on Unsplash

[1] Rozsudek SDEU ze dne 7. 8. 2018, Land Nordrhein-Westfalen v. Dirk Renckhoff, věc C-161/17, dostupné online zde.

[2] MORAVCOVÁ, Anna, Pojem veřejnosti v autorském právu, Rigorózní práce, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2017, s. 99.

[3] Viz rozsudky SDEU ve věcech C‑466/12, C‑160/15 nebo C‑610/15.

[4] Stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony ze dne 25. 4. 2018, Land Nordrhein-Westfalen v. Dirk Renckhoff, věc C-161/17, dostupné online zde.

[5] Viz body 96, 99, 100 a 129 stanoviska.

[6] Viz bod 16, 29 a 30 rozsudku.

[7] Viz bod 35 rozsudku.

[8] Viz body 37 – 40 rozsudku.

[9] Např. Reuters: EU’s top court backs copyright holder in landmark ruling, dostupné zde, nebo The Law Society Gazette: EU court rules against school in photo copyright case, dostupné zde.